Zamyšlení na prahu léta

A protože není snaživý, není nikdo jeho nepřítelem.            (Lao-c´)
Sledovat dnes tzv. „politickou scénu“ tj. hrátky a šarvátky politiků a dalších skupin, kteří se před „tváří veřejnosti“ předvádějí, je únavné i rozčilující.
Najít klid tak, že si toho člověk nebude všímat, je však téměř nemožné, protože vlivem médií jsme neustále pod tlakem informací, zvláště těch, se kterými si prakticky nevíme rady.
Někdo tomu uniká odchodem mimo město anebo alespoň mimo dosah televize a rádia, jedinci se uchylují dokonce do samoty bez civilizace – třeba jen na krátkou dobu; někam mezi ně do určité míry patří i skauti se svými tábory a výpravami do „lůna přírody“.
Jiní naopak přehlušují svoji nervozitu tím, že si najdou nepřítele, a s ním se „pasují“ a tak jim ubíhá čas…
Obrátíme-li se k moudrosti Východu – a to hodně daleko až do Číny – nejprve bychom asi uslyšeli, že svět se neustále točí dokola jako pes za svým ocasem; co se objevuje, už tu bylo a tak stále dokola.
            V poslední době prý Čína znovu objevuje filosofa Lao-c‘ (čínsky 老子 = Starý mistr) a jeho učení TAO. Pod čarou máme (z Wikipedie) několik informací o jeho životě. Lao-c‘ by nám možná do dnešní situace a na touhu nebýt zastižen shonem přítomnosti či nepřátelskými vztahy řekl právě to, co máme jako „moudrá slova“ nadepsáno.
            Ovšem nevím, jestli se Velký mistr už tehdy před tisíciletími zamýšlel nad „dopravními pravidly“. Nad lidskou malostí ovšem určitě. A to mne vrací do současnosti. Na jedné mé „stezce“ v pražské čtvrti Libeň jsem byl po léta zvyklý „bezpečně“ přecházet po bílé zebře na vozovce.
            Onehdy opět zamířím k mé „oblíbené zebře“ a ejhle – je odbroušená a tak auta „bystře uhání“ bez zastavení. Inu, žádná hrůza – kousek vedle je ostrůvek tramvaje a přes něj se nadvakrát dostanu celkem bezpečně přes ulici, aniž bych se vázal na světelné křižovatky – ty jsou obě od mé zebry přece jen o kus dál.
            Moje rozladění z tohoto jistě moudrého rozhodnutí pánů radních mne donutilo zamyslet se nad nedávným vysvětlením v televizi, že odstranění zebry přispěje k plynulosti provozu, radnice zas nebude mít spory s dopravci a sníží se nehodovost – prý jen je třeba, aby se chodci umravnili. Kdo bude přecházet tam, kde bývaly zebry, ten bude potrestán anebo si přivodí úraz. A dokonce jsem slyšel, že snad Evropská unie chce, aby u každé zebry byly semafóry – a tak se ušetří, když není ani zebra a s EU nemáme problémy.
            A ještě se ušetří na údržbě zeber (co stojí odbroušení se neuvádí).
            Připomnělo mi to jaksi mimochodem dlouholeté diskuse a spory o podobu skautského kroje, kterou vyřešila česká bystrá hlava v Junáku tak, že předepsaná je jen košile a šátek, vše ostatní jsou jen doplňky. Analogicky: předepsaná v dopravě je jen vozovka – vše ostatní jsou jen doplňky. V bankovnictví: předepsané je např. mít pro jakékoliv podnikání účet v bance – kolik to stojí a jaké jsou úroky versus poplatky, to jsou jen doplňky. V politice: předpisují se jen termíny voleb: jak a kdo se zvolí, to už doplňkově určí politici. A tak bych mohl pokračovat…
            Ale vraťme se k těm, co „mají svého nepřítele“: navenek jsou velice aktivní. Se svým nepřítelem – tedy přesněji v souboji s ním – jsou povětšinou střídavě v televizi, na vlnách rozhlasu, v tisku. V dnešní době „bezbřehé svobody“ v míře neslýchané zaměstnávají advokáty a soudce a tak dokola. Jedno se však jaksi nesmí chtít: dozvědět se, k čemu je takové nepřátelství dobré.
            Nebylo by opravdu lepší se od toho všeho odvrátit a žít v klidu a míru se sebou i s přírodou? Inu náš Starý mistr říká: „A protože není snaživý, není nikdo jeho nepřítelem“. To je přinejmenším velká ironie, ale nejpíš je to varování před zakrytou i zřejmou pasivitou.
Ale ovšem: ti politici a ostatní „bojovníci ve veřejné aréně“ jsou tak snaživí ! Ledaže by – jak to bylo v dávných dobách zvykem – Lao-c‘ zajímalo přátelství či nepřátelství pro věci opravdu „životně důležité“ a ne jakési „náhražky“ nebo „doplňky“.
            Myslím, že Lao-c‘ byl sice přítelem klidu duše – proto ke stáru kamsi odešel, poté co napsal svoji knihu TAO, a už ho lidské oko nespatřilo. Ale také zanechal odkaz, který je dodnes zajímavý. Už třeba proto, že jak praví jeho obdivovatelé: „Cílem jeho učení je zůstat skryt a beze jména.“
______________________Informace pod čarou______________________
Lao-c´ je jedna z nejvýraznějších postav čínské filosofie, jejíž historická existence je však nejasná. Pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, okresu Ku v lenním státě Čou. Podle legendy ho matka nosila tak dlouho, že při narození měl již bílé vlasy.
Jeho rodné jméno znělo Li (Lao-c´) je později přijaté jméno, jež znamená „Starý mistr“, jeho osobní jméno bylo Li, mužské Po-jang a čestný posmrtný titul Tan.
Čínská tradice umísťuje jeho život do 6. století př. n. l., mnoho moderních škol však jeho existenci staví do 4. století př. n. l., případně jej považuje za kompilát postav několika filosofů z těchto období.
Ve svém životě měl na starost archivy dynastie Čou, z mnohých knih, o které pečoval, také pramení jeho moudrost. Byl historikem státního archivu Čou, kde žil dlouhá léta. Viděl pád tohoto státu a odešel ze státních služeb.
Další legenda praví, že když chtěl odejít ve stáří do samoty, zastavil ho na hranicích strážce. Ten ho prosil, aby než odejde, sepsal své myšlenky do knihy. Tak vznikla jeho nejslavnější kniha „Tao te ťing“, základní kniha taoismu. Jeho následovníci mimo jiné upozorňují: cílem jeho učení je zůstat skryt a beze jména. I proto je otázkou, zda jméno Lao-c´ není spíše symbol…